Myslím, že úvodem je třeba napsat, že Richard Koci Hernandez je známý „horlivec“ a propagátor mobilní fotografie, zvláště potom iPhoneografie. Už méně se o ně ví, že má za sebou dlouhou a bohatou kariéru v novinařině, fotografii, ale také jako producent. Žánr iPhoneografie přidal do svého arzenálu až později. Přesto to v něm dotáhnul hodně vysoko a dnes patří k nejuznávanějším tvůrcům a vyhledávaným pedagogům. Mimo jiné působí jako profesor na katedře nových médií na univerzitě v Berkeley. V minulosti byl dvakrát nominován i na Pulitzerovu cenu.
Co vás přimělo k tomu, že se začnete věnovat tak intenzivně mobilní fotografii-iPhoneografii?
Už když jsem fotil na film a kompaktními fotoaparáty, býval jsem tak trochu neuspokojený tím výsledkem a pocitem. Snímky byly vždy trochu moc ostré, trochu moc čisté a trochu moc perfektní. Vždy jsem ale hledal estetický vzhled, který bude blízko „dívání se skrz velice špinavé brýle“. U filmu jsem experimentoval, používal různé „hračky“, tedy plastové a levné fotoaparáty. Nikdy jsem nepovažoval za důležité, jaké zařízení použiju, spíš jsem se více soustředil na výsledek. Takže experimentovat s iPhonem bylo pro mě od začátku velice přirozené. Když jsem pracoval jako fotograf-redaktor pro deník, přístroje pro focení a přenášení dat opravdu urychlily celý proces mé práce. Už tehdy jsem si pohrával s myšlenout zkusit používat právě i mobil. Jakmile se zdokonalil fotoaparát a tedy kvalita záznamu, ukázalo se, že můj telefon je dostatečně pohodlým přístrojem, aby se stal primárním zařízením k zaznamenávání snímků. Více, než telefonem, iPhone nazývám fotoaparátem. A jen tak mimochodem z něj můžete i volat.
Původně jste byl ale spíše „tradiční“ fotograf, co vás tedy motivovalo v iPhoneografii pokračovat?
Souvisí to s tou prací fotografa-redaktora, kterého jsem dělal. Pokaždé bylo důležité poslat co nejrychleji fotografie z terénu do redakce. Stále to ale znamenalo mít laptop a WI-FI hotspot. Nafotit snímky, jít do auta, náhrat je do laptopu, vybrat konkrétní fotku a poslat do redakce. Najednou tu byl ale iPhone, který se v některých okamžicích stal pomocíkem pro úsporu času.Vyfotil jsem pár záběrů a v několika vteřinách je nahrál do emailu a odeslal. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je to skvělé. A přišel okamžik, kdy jsem začal používat iPhone častěji. A čím lepší byl foťák, tím více jsem ho k práci využíval.
Myslíte si, že váš styl focení iPhonem je jiný, než při práci s jinými foťáky?
To je výborná otázka. Odpověď je ano i ne. Myslím, že každý fotograf, který kdy fotil a má svůj styl, nikdy nezmění přístup ani styl jen kvůli změně přístroje. Pro mě je tím reálným nástrojem srdce, ne foťák. Přístroj se změní, ale duše fotografa zůstane stejná a stálá. Nicméně přiznávám, že iPhone mě díky aplikacím na úpravu snímků po focení a svým potenciálem pro zábavu a experiment, rozhodně podpořil v riskování při fotografování a rozšířil mé experimentování. Někdy prostě sdílím jen své experimenty, ačkoliv to nejsou plně formované myšlenky nebo fotografické nápady. Ale jen takové bádání. iPhone mi umožnil hrát si více, než s jinými přístroji, které jsem kdy použil.
Skoro každý má dnes foťák u sebe a všichni vytváříme více snímků, než dříve. Myslíte si, že to má vliv na úroveň fotografování obecně? Posouvá to vztah lidí k fotografii a k tomu, co chtějí vidět při fotografování?
Je velice těžké oponovat názoru, že demokratizace fotografie neměla zásadní vliv. Rozhodně si ale nemyslím, že to mělo dopad negativní, jak někteří kritikové a skeptici tvrdí. Ano, nyní jsme všichni fotografové. Užívám slovo fotograf jako široký pojem. Nejsme ale všichni profesionální fotografové. Rád říkam: Ne každý, kdo má elektrickou kytaru, je Jimmy Hendrix. Moje pozorování této demokratizace je takové, že fotografie je pouze nová forma komunikace na úplně základní úrovni. Nyní, kdy máme další vstupní zařízení, lidé používají foťák jako další cestu pro komunikaci, sdílení, prezentaci myšlenek a pocitů. Nevěřím, že by lidé zkoušeli „klasické formy“ fotografie s fotoaparáty svých smartphounů. Jednoduše jen vizuálně komunikují. Navíc, naše vizuální a fotografická historie nás už vytrénovala k ocenění profesionálů a poutavých fotografů. A nevěřím, že se trénovaný profesionál musí bát o práci. Současně tu ale máme skeptiky, kteří jsou vystrašení, že jejich „babička má iPhone“. Osobně se nebojím. Smrt fotografii! A zároveň dlouhý život fotografii! Může to teď působit dojmem, že „hašteřím“, ale je třeba si tohle uvědomit a rozlišovat.
Hodně se mluví o tom, že mobilní fotografie dává fotografům více příležitostí pro správný záběr, než normální fotoaparát. Mimo jiné proto, že při ní používáme nenápadná zařízení. Co si o tom myslíte například ve vztahu k pouliční fotografii a v protikladu k soukromí fotografovaných osob?
Rozhodně souhlasím s tím, že velikost iPhonu umožňuje méně formální, nucené a „zastrašující“ focení. Jeden z důvodů, proč jsem začal častěji používat iPhone pro žánr pouliční fotografie je, že jsem méně nápadný. Lidé, které se snažím zaznamenat, jsou uvolněnější a nechají mě fotit více „neopatrné momenty“. Pouliční fotografie je jednoduše vizuální historie světa. Byla by ostuda, kdyby byla společnost proti fotografování na veřejnosti. Chápu, že určitá města v USA mají rozdílné zákony o fotografování na veřejných místech. Takže bych pouličním fotografům doporučoval se s nimi seznámit. Obecně ale zákon dovoluje fotit na veřejnosti tak dlouhou, dokud nemá fotografovaná osoba narušené vyžadované soukromí. Nemůžete například použít dlouhý objektiv pro focení lidí v jejich bytech, i když jste na ulici. Nejsem právník, ale můžu říct, že každý fotograf, jako já, může vyfotit pouličních fotek kolik chce, pokud je pak nepoužije pro reklamní účely (Pozn.red. Právní výklad o soukromí při fotografování osob se v tomto případě týká především USA).
Jak často dnes fotografujete iPhonem a kolik nafotíte ostatními přístroji?
Řekl bych, že z 95% fotím iPhonem a z 5% ostatními přístroji.
V některých rozhovorech říkáte, že všichni fotografové, ať už jsou profesionálové, amatéři nebo mobilní fotografové, používají pro dosažení finálních snímků filtry. A že je potřeba o tom široce diskutovat a posunout tohle téma dál. Můžete to podrobněji rozvést?
Můj základní argument je, že každá fotografie je verze filtrované reality. Filtrování či upravování fotografického snímku v temné komoře nebo ve Photoshopu jsou formy zásahu a úpravy. Vždy mě mátlo, proč se tolik fotografů pokaždé rozčiluje třeba kvůli některým filtrům v Instagramu. Ti samí fotografové přitom používají variace barevných filtrů, úpravy k vyvážení bílé a podobná nastavení v jejich velice drahých digitálních fotoaparátech. Přitom, když to udělá iPhone fotograf, všichni se naštvou. Věřím, že se v tomto směru vrátíme k podstatě. Fotograf rozhoduje o délce expozice, o tom co fotit a co nefotit. Už v té chvíli může dojít ke zkreslení reality. Proto mě překvapuje, proč jsou fotografové tak zaujatí proti Instagram filtrům. Nepamatuji si žádnou tak hlasitou debatu o černobílé nebo barevné fotografii. Určitě víte, co tím myslím. Nakonec všechny fotografické diskuze-pokud se soustředíme na pravdu a zajímavé aspekty směrem k mediím-skončí u kompozice, světla a okamžiku záznamu. Koho zajímá filtrování? Filtr na příšerném obrázku neudělá obrázek lepším. Omlouvám se, ale prostě neudělá! Může se zdát estetičtější díky barvě a tónům. Vždycky to ale znamená spíše změnu ve vztahu k psychologii barev, nikoliv k fotografickým principům. Řekli to mnozí přede mnou a říkám to i já: „Rtěnka na praseti je stále jen na praseti“.
Měl jste někdy tvůrčí krizi? Pokud ano, jak se s ní vyrovnáváte?
Jistě že ano, minimálně několikrát do měsíce. Můj proces je „držet hubu a pracovat“. V podstatě se v takové situaci snažím o tom, abych co nejvíce přestal „mávat rukama“ a rozčilovat se nad prací. Jednoduše musí začít znovu. Pracovat, fotit, psát, přiložit hledáček k oku…a tak dále. Tohle je pro mě vždy úspěšný recept na záchranu z deprese.
A co děláte pro zklidnění nebo relaxaci? Máte nějaké koníčky, které si užíváte?
Nejúpřímnější odpověď je, že fotografování je pro mě pohlcující vášeň. Co dělám pro odpočinek? Prohlížím fotoalba. Moje koníčky? Fotografie. Co si užívám mimo fotografování? Fotografování. Vím, že to zní hloupě, ale věřím, že rovnováha života je nadhodnocována. Věřím ve vášeň pro to, co milujete. Jistě, miluji i dlouhé procházky na pláži se psy a trávení času se ženou a dcerou. Ale pak hned je to fotografování, fotografování, fotografování!
Pokud stojíte před třídou nových studentů mobilní fotografie, co jim na začátku radíte, doporučujete?
Jezte, pijte, spěte, ale kromě toho nic jiného, než fotografování minimálně tři měsíce v kuse nedělejte. Je jedno, co víte nebo nevíte o fotografování, prostě začněte. Začněte teď a nepřestaňte fotit, dokud nemáte puchýř na prstě. Věřím, že Henri Cartier Bresson to řekl nejlépe: „Vašich prvních 10000 fotografií je nejhorších“. Proto bych každého maximálně povzbudil k tomu, aby dosáhnul k číslu 10001. Chce to velké nasazení, oddanost a cvik, aby se z vás stal alespoň ucházející fotograf. A ještě o mnoho víc úsilí vás čeká, pokud se chcete stát výtečným fotografem a zvládnout řemeslo. Tak začněte chystat zařízení, aby vaše kreativita „rostla“.
Vím, že jedna z věcí, kterou si dopřáváte na práci s mobilní fotografií, je schopnost rychle sdílet vaše vize a příběhy s mnoha lidmi z celého světa. Musí to být hodně náročné, až „zdrcující“?
Je to zdrcující. Vždycky přijmu určité množství práce a snažím se tu „cestu hrůzy“ zdolat. Totálně a celým srdcem miluji fotografování, takže mi to někdy jako práce nepřipadá. Je ale pravda, že mi to ukrajuje spoustu času na čtení, objevování, experimentování, ale i možnost se více věnovat všem aspektům vizuálního vyprávění příběhu. Důležité je najít vlastní systém pořádku k organizaci všech odkazů a inspirativních stránek. A to nemluvím o vlastním fotoalbu. I proto používám ke zvládnutí všech úkolů „pomocníky“ jako například Instapaper, Evernote, Diigo a Lightroom.
Richarde, díky za váš čas na tento rozhovor. Bylo pro mě ctí s vámi hovořit. Chtěl byste říci něco na závěr?
Děkuji, radost je na mé straně. Neberte si to osobně, ale lepší bude, když už „sklapnu, zmizím a půjdu fotit.“ 🙂
RICHARD KOCI HERNANDEZ:
Působí jako pedagog v sekci nových médií na univerzitě v Berkeley. Kromě jiného spolupracuje také s listem San Jose Mercury News a podílí se významně na webu MultiMediaShooter. Více se o něm můžete dočíst na jeho osobním WEBU, profilu na síti TWITTER, jeho INSTAGRAMU a nebo FLICKRU. Inspirativní je i jeho projekt OUT OF THE PHONE.
O tvorbě Richarda Kociho Hernandeze jsme v minulosti publikovali už dva články, které najdete v odkazu ZDE a TADY.
